V temné noci půlnoční píši tyto řádky.
Komu? Přece tobě do tvých křehkých snů.
Přemýšlím, proč už nevěřím na pohádky,
na šťastné úsměvy, lásku, plno krásných dnů.
Život, už dávno strhnul mi z očí brýle mámení.
jak viděl jsem růžově svět a věřil v dobré konce.
však přesto city patřící jen tobě se nikdy nezmění.
i když budu v temnotě tápat a piáno v tichu rozezvučí tón Cé.
Co honí se v tvých myšlenkách, ve snových sítích pavučin?
kampak pluješ, směřuješ a kde si přeješ být?
ať budeš kdekoliv, nezapomenu, za to ti svým životem ručím.
a jedinou šťastnou myšlenku na tebe si nenechám vzít.
Žít, co to slovo vlastně znamená, ne jen přežívat.
Prožívat každičký okamžik, jako by už byl tím posledním.
Žít, nejde přece jen o to se bavit a stále si užívat.
snít a zahřát své srdce sluncem v tom čase poledním.
Však dopadá na mě tíseň a víra v srdci mi skomírá.
že třeba jednou se naše těla i duše v jedno spojí.
naděje v lepší zítřky a naplnění života pomalu umírá.
Přesto neuhasla a plamínek síly je připraven k boji.
Nevzdávám se.
smysl života nezahodím jako list popsaného papíru.
Nepoddám se.
budu v sobě pěstovat jak rostlinku svou víru.
Jednoho dne budeme tváří v tvář spolu.
beze slov cítit bezednou něhu.
jak dva lístky držet se na jednom pevném stvolu.
starosti roztají jak zbytek sněhu.
Prosím jen neutíkej a bojuj do posledního okamžiku.
opatruj v sobě klíč k našemu štěstí.
své trápení nevnímej a věř že vše se změní v mžiku.
navždy budu tvůj bez přetvářek či lstí.